Těžké tašky

TĚŽKÉ TAŠKY

Zvedla jsem dvě těžké tašky a v ten moment jsem pochopila. Něco bylo špatně. Projela mnou bolest a chtělo se mi hrozně moc čůrat. Omluvila jsem se kamarádce a utíkala na záchod do nejbližší kavárny. 

Seděla jsem na toaletě a nechápala. Včera jsem si nebyla jistá, zda to, co mám chci a dnes jsem byla postavena před hotovou věc. Chceš, nechceš. Prostě už nemáš. Jak to přišlo. Tak to odešlo. Napsala jsem kamarádce. Že mi není dobře a ať jde domů sama. 

,,Halóóó. Já také potřebuji na záchod.”

,,Ještě chvíli prosím. Omlouvám se.”

,,To mi je k ničemu. Když se počůrám.”

,,Už jdu.” 

Provedla jsem zajištění. Oblékla si spodní prádlo, punčochy a sukni. Podívala jsem se do zrcadla a rozplakala se. Otevřela jsem dveře. Za nimi na mě čekala od pohledu nepříjemná ženská.

,,No konečně.” podívala se na mě. ,,Jste v pořádku?” dodala trochu v rozpacích.

,,Ano.” zabouchla jsem dveře a odešla.

,,Mohu si u Vás nechat ty tašky prosím? Není mi dobře. Bydlím nedaleko odsud. Pošlu si pro ně někoho.”

,,No víte...” chtěl něco říci, ale jak se na mě podíval. Jen kývnul. 

,,Zavíráme v osm.”

,,Dobře. Děkuji.”

Došla jsem na tramvajovou zastávku. Ač jsem byla v centru. Měla jsem štěstí. Nikdo tu nebyl. Tramvaje mým směrem jezdí každou chvíli. Počkám. Sedla jsem na lavičku a koukala před sebe. 

,,Takže tu kontrolu zruším. Už není třeba. Neprožívala jsem to poprvé. Už se mi to stalo. Věděla jsem, čím si procházím. Bylo to ironické. Nejdříve se člověk strachuje. Přemýšlí co s tím. Nechtěla jsem nic řešit, dokud jsem neměla jasné stanovisko doktora. Měla jsem tam jít dnes odpoledne.”

Přijela tramvaj. Otevřely se dveře. Vystoupili lidi. Nastoupili. Dveře se zavřely. Tramvaj cinkla.

,,Kdybych se neviděla s ním, stalo by se to také? Aniž bych věděla co se v mém těle odehrávalo, skončila jsem opět v tom samém náručí. Byli jsme takové dvě planety, které se na dráze střetnou vždy jednou za čas, ale spolu nikdy být nemůžou. Strávila jsem s ním jednu noc. Milovali jsme se.”

Přijela tramvaj. Otevřely se dveře. Vystoupili lidi. Nastoupili. Dveře se zavřely. Tramvaj cinkla.

,,Byla jsem ublížená, proto jsem to udělala. Procházela jsem si počáteční fází rozchodu. Ještě nevíte, zda se to zachrání a nebo už je definitivní konec. Potřebovala jsem obejmout. Cítit lásku druhé osoby. Napsal. Chtěla jsem být jinde a s jiným. Ale on tu byl. A já ho měla ráda. Vždy jsem ho měla a budu mít ráda.”

Přijela tramvaj. Otevřely se dveře. Vystoupili lidi. Nastoupili. Dveře se zavřely. Tramvaj cinkla.

,,Tehdy jsem ještě nevěděla. Teď už chápu, proč jsem byla tak mimo. Proč má nálada skákala na horu a dolů. Proč na mě ten zelený čaj účinkoval více než normálně a já chodila neustále na malou. Teď se s tím už jen vyrovnat. Mentálně. Duševně. Fyzicky. Chvíli to bude trvat, než se s tím srovnám.”

Přijela tramvaj. Otevřely se dveře. Vystoupili lidi. Nastoupili lidi. Dveře se zavřely. Tramvaj cinkla. Jeli jsme.

,,Cink!” Podívala jsem se na mobil. Byl to on. Teď jsem ho nechtěla vidět.

,,Cink!” Toho také ne. 

Chtěla jsem být sama.

Ležela jsem v posteli. Nohy na hoře. Byl večer. Tolik jsem toho chtěla dnes udělat. Ale nešlo to. Nebylo mi dobře fyzicky ani psychicky. Byla jsem naštvaná. Na sebe a na všechny. A hlavně na ně.

,,Cink!”

,,Cink!”

,,Přečtu si to až ráno.”

Ležela jsem v posteli. Nohy na hoře. Byl večer.

,,Proč je to kurva všechno tak těžký?”

Ležela jsem v posteli. Nohy na hoře. Byl večer. Usínala jsem.

,,Cink!”

,,Cink!”

,,Až ráno.”

Zavřela jsem víčka. Přicházelo dnešní vysvobození. 

,,Ani jeden o sobě neví. Netuší, čím si teď procházím. Žijí si v poklidu, jako by se nic nestalo.” 

Usínala jsem s vědomím toho, že život je nevyzpytatelný. Že čím víc mám pocit, že ho chápu, tím více mě pak překvapí. Že když něco máme, nejsme si jistí, že to chceme. A o to více to chceme, když to už nemůžeme mít. Že nenávist se často rovná mít někoho rád, ale nedokázati to správně rozlišit.

,,Proč je to tedy občas všechno tak těžký?”

Zavřela jsem víčka. Přicházelo dnešní vysvobození. Spánek.

Zdál se mi krásný sen. Bylo to dobré. Vše bude zase v pořádku. Moje nevědomí nikdy nelže. Život jde dál a já s ním.

,,Já se totiž nikdy nevzdávám. Vždy se zvednu a jdu dál.”

Spánek mě už téměř pohltil.

,,Proč něco často chceme až v momentě, kdy to nemůžeme mít?”

Spánek mě pohltil.

.......................………………………………………………

Zaklapla jsem deník a pomyslela si.

,,Ten rok ale tak hrozně rychle utekl.”

A dál jsem v poklidu popíjela kávu a dívala se z okna. Za okny padal sníh.

Mc