Strach, rovná se, jediný přítel?

Típla jsem cigaretu a vešla dovnitř. ,,Už je nervózní. Vyhlíží Vás.” ,,Ale prosím Vás. To si jen domýšlíte.” ,,Ne vážně. Já to poznám.” Položila jsem ruku na sklo. ,,Ty vole, já to říkal. Já to věděl!” ,,Pane F., slíbil jste mi, že..

STRACH, ROVNÁ SE, JEDINÝ PŘÍTEL?
Zapálila jsem si cigaretu. Potřebovala jsem uklidnit. Nedokázala jsem bez něho být. Nechtěla jsem se vracet, ale nešlo to jinak. Nedovedla jsem si představit svůj život bez něj. Když už se jednou ve Vašem životě objeví, jak pak žít bez něho?
Potáhla jsem z cigarety. Oheň. Ten spásný plamen. Vždy, když jsem kouřila, cítila jsem se tak silná, sebevědomá. Cigarety mají silný emotivní prožitek. Jste najednou ten, který dokáže ovládat oheň. Držíte ho mezi prsty. Čas se v ten moment zastaví. Někdy i stojí. Jste tam jen Vy a doutnající jiskra popela. V ten okamžik je Vám vše jasné. Stále na mě měl vliv. A to velký.
Típla jsem cigaretu a vešla dovnitř.

,,Dobrý den, jak se dnes máte?”
,,Dobře, děkuji za optání.”
,,Už je nervózní. Vyhlíží Vás.”
,,Ale prosím Vás. To si jen domýšlíte.”
,,Ne vážně. Já to poznám.”
,,Je pravda, že normálně chodím v jiný čas.”
,,Jsem zvědavý, jak bude reagovat.”
,,Ráda bych s ním byla chvíli o samotě, zda dovolíte.”
,,No jasně. Nebojte.”

Pokračovala jsem dál. Už jsem věděla, kde přesně je. Našla bych ho i poslepu. Byl tam schovaný. Vyplul ven. Proplul kolem mě. Položila jsem ruku na sklo. Na konci se otočil a zase se vrátil. Čumákem se dotkl místa, kde jsem měla ruku.

,,Ty vole, já to říkal. Já to věděl!”

Otočila jsem se za hlasem. ,,Pane Fraj, slíbil jste mi, že mě necháte o samotě!”

,,Promiňte, já už jdu. Ale tohle nešlo. Víte kolik jsem toho o nich načetl, viděl a slyšel? Tohle nabourává všechny moje domněnky...” chtěl pokračovat.
,,Pane Fraj?”
,,Už jdu. Promiňte.”

Plaval kolem. Já držela ruku dál na skle. Ocitla jsem se o dvanáct let zpátky.
Seděla jsem v obýváků, koukala na akvárko. Ta paryba mě děsila. Ale byl tam on. Držel mě v objetí. Pozorovali jsme toho žraloka a já se cítila vystrašená, šťastná a v bezpečí zároveň. Zvláštní kombinace, napadlo mě.

,,Je tak strašlivý.”
,,Není, to se ti jen zdá.”
,,Kdybys tu nebyl se mnou, nevydržela bych tu.”
,,Jsem tu s Tebou, neboj.” políbil mě do vlasů. ,,Vždy tu budu s Tebou.”

Zavrtěla jsem se hlouběji do toho mužského objetí. Sliboval mi lásku. Dával bezpečí. Hleděl na mě jako na někoho, koho hledal už dlouho. Miloval mě. To žena pozná.

,,Máte všechno?”
,,Ano pane Fraj.”
,,Kdyby cokoliv, jsem támhle.”
,,Děkuji. Já vím.”
,,Stavíte se pak na kafe?”
,,Nevím.”
,,Dobře. Kdyby náhodou. Koupil jsem dnes dobré, africké. Jak jste mi ho doporučovala minule.”

Otočil se a odešel. V odrazu akvária jsem viděla, že se za mnou dvakrát ohlédl. 

Seděla jsem opět v obýváku. Tentokrát v jiný čas i den. Hleděla jsem na akvárium. Na to šedivé stvoření. Už jsem se ho nebála. Jeho už ne.

,,Dříve jsi mě děsil. Teď mám pocit, že jsi jediný na koho se mohu spolehnout. Jediný, který se chová stejně předvídatelně. Kdybych tam k Tobě skočila, sežral bys mě. Stejně jako ty ostatní. Konečně bych měla klid. Jenže teď už to nejde.” pronášela jsem k němu důvěrně.

Upila jsem ze skleničky vína. Au! Sykla jsem bolestí a posunula pytlík s ledem. Znova jsem si vzpomněla na včerejšek. Odložila jsem led na stůl. Stoupla si. A přehrála celou scénu svému tichému společníkovi. Hrála jsem jako o život. Jako herci v divadle. Už po třetí tento večer. 

,,Včerejší večer začal tak hezky. Víš? Slíbil, že bude konečně se mnou. Prý jsem mu těch čtrnáct dní chyběla. Přijel pozdě. Dělala jsem, že jsem si nevšimla. Měl dobrou náladu. Přivezl mi dokonce růže. Třicet osm jich bylo. Vzal mě do vyhlášené restaurace. Objednal moje oblíbené jídlo. Konečně jsem se s ním cítila dobře. Tak jako dřív. Na cestě zpět mě uchopil za ruku a políbil.”

,,Promiň lásko, dnes se budu věnovat jen Tobě. Vynahradím Ti ty poslední dny.”

,,Věřila jsem jeho slovům. V ten okamžik jsem tomu vážně věřila. Slibu, že se změní. Má mě rád. Miluje mě. Zase bude vše jako dřív. Přijeli jsme domů. Usadili jsme se na gauč. Lehl si mi do klína. Hladila jsem ho ve vlasech. Zbožňovali jsme to oba.”

Píp! Přišla mu SMS.

,,Nech to být. Prosím. Ještě lež. Podívej se až za chvíli.”
,,Promiň, já musím, co kdyby to bylo něco důležitého.”

,,Uchopil mě za ruku a odtáhl ji. Odešel ke stolu a vzal si telefon. Stál tam a hleděl na displej. Prohrábl se ve vlasech. Něco nebylo v pořádku. Vycítila jsem to hned. Nohou začal vyťukávat rytmus. Zvedl ruku. Prsty si strčil do pusy. Už zase si okousává nehty. Nedají nám pokoj, ani dnes. Cítila jsem se tak sama poslední dny.”

,,Můžeš mi to sakra vysvětlit?” stál přede mnou. Rudý. Rukou mi mával před obličejem. 
,,Co jsi do prdele dělala včera odpoledne se svým gynekologem v kavárně Savoy? Vždyť jsi u něj byla den před tím?”

,,Žárlí. To je hezké. I po tolika letech. Usmála jsem se a chtěla ho obejmout.”

,,Tak ty se mi ještě vysmíváš do obličeje?” 

Plesk!

,,Spadla jsem na bok. Tohle jsem nečekala. Jen jsem ležela a zrychleně dýchala. Rukama jsem si objala břicho. Ten mateřský instinkt mě zarazil. Nebyla jsem si jistá, zda jsem ho schopná.”

,,Slyšíš mě? Tak mi odpověz.”

,,Vyrval jeden polštář z gauče a začal mě s ním mlátit.”

,,Tak ty mě podvádíš se svým gynekologem?”
,,Přestaň, jsem těhotná! Přestaňňň....”

,,Odhodil polštář. Svezl se na kolena. Klepal se. Pomalu jsem se posadila. Zvedl se a běžel ke konferečnímu stolečku. Vyndal pytlík s bílým práškem. Rychle udělal dvě lajny. Vdechl jednu. Druhou. Sebrala jsem ze země polštář a vrátila ho zpět na místo. Seděl v křesle. Hlavu zakloněnou. Urovnala jsem si šaty. Dala nohu přes nohu. Smích. Točil se na kancelářské židli a smál se.”

,,Já budu otec! Já budu tátaaaaa...”

,,Rukou jsem si odhrnula vlasy z obličeje. Schovala si neposedné prameny za uši. Dala jsem ruce před sebe. Ještě se trochu klepaly. Krev. Sáhla jsem si na pusu. Byla tam, sladká.”

,,Miláčku. My budeme rodiče. To je skvělé. Báječné! Geniální! Koupím mu úplně všechno. Určitě to bude kluk. A ty budeš ta nejlepší máma.”

Posadila jsem se do křesla. Hleděla před sebe, jako by tam skutečně byl. Zvedla jsem ruce a pokračovala v monologu.

,,Mluvil sám k sobě, další půl hodinu. Pak si lehl opět do mého klína a já ho hladila ve vlasech, takhle....” a hladila jsem polštář v klíně.

Vzpomínka se pomalu rozplývala. Uvědomila jsem si, že mě bolí nohy. Posadila jsem se a dál pozorovala to zvíře. Bylo krásné. Nevěřila bych, že někdy budu mít toho tvora ráda. Dříve mě děsil. Teď mi to připomínalo jeho. Tu dobu. Tu strašlivou a zároveň nádhernou část mého života.
Občas jsem si o něm něco přečetla. Někdy mi od něj přišel e-mail. Na narozeniny mi pravidelně posílal růže.
Vždy jsem je rozdala ztraceným ženám z ulice. Pomáhalo mi to zapomenout na sebe a cítit se tak na chvíli lépe. Ač jsem byla od něj už mnoho let, nedovedla jsem se vyvléknout jeho vlivu.
A co dál? Zvedla jsem se a kráčela k východu Mořského světa. Tiše kolem pokladny. Hlavně pryč. Dnes už jsem vzpomínat nechtěla. Chtěla jsem dýchat čerstvý vzduch.

,,Vy si to kafe nedáte?” koukal na mě jako zmoklý pes.
,,Dnes ne. Zítra ale možná.”
,,Zítra už určitě. Pěkný den.” volal za mnou.
,,Uvidíme.” pronesla jsem polohlasem.

Vyndala jsem krabičku. Vytáhla druhou dnešní cigaretu. Klepaly se mi ruce. Potřebovala jsem se uklidnit. Zapálila jsem si. Vdechla dým do plic. Vyfoukla. Třes odcházel. 

,,Pokud na mě chlap není hrubý, myslím si, že mě nemiluje. Jak z toho začarovaného kolotoče ven?”

Vzala jsem telefon a vytočila opsané číslo. Každý má právo na pomoc, tedy i já.?..

,,Linka bezpečí, jak Vám můžeme pomoci?”

Mc