Alkohol v peřinkách II. - Rozhovory pod slupkou

..No, můj táta se vlastně choval k mamince a nám jako můj manžel...Ráno jsem vstala, vysála lahev vodky, prostě jsem už jen pila...Na začátku byla lahev vína denně, pak tři...,,To není můj problém.” Takhle to řekl mým rodičům...

Z jakého rodinného zázemí pocházel manžel?

On prakticky pocházel z crazy zázemí, vlastně zcela žádného… Vyrůstal velice zvláštně, jeho rodiče spolu sice žijí dodnes, ale tatínek měl paralelní vztahy a v podstatě… Jeho rodiče jsou dost komplikovaní. On jim v podstatě řekl jako dospělej… Jak se o něj nestarali, že to bylo takový a onaký…No jasně, možná se nestarali tolik, jako ostatní… Možná neměl to co ostaní, protože to na ně bylo třeba moc drahý anevím co všechno, ale myslím, že teď už je prostě pozdě vyčítat jim něco, co bylo… Já jsem pocházela z úplně jiného zázemí. Tatínek se o nás sice nestaral jako maminka, ale on byl pro nás…No, můj táta se vlastně choval k mamince a k nám jako můj manžel… Hmmm…

Kde jste se schovávali s manželem ve vztahu?

Já jsem se schovávala v alkoholu a manžel ve své nové kanceláři, kterou si pořídil kvůli práci. Doma vlastně nebyl vůbec no a pak si už našel přítelkyni a připravil věci na rozvod. Já se tu dobu držela jenom doma, protože jsem nemusela nikam cestovat za prací. Všechno jsem zvládala dělat z domu. Vyhýbala jsem se veškerým setkáváním. Všechno jsem řešila po zprávách a emailem. Syna mi obstarávala chůva, se kterou jsem vlastně jako s jedinou byla v kontaktu, ale přítelkyně jsme nebyly. Takže jediný, kdo na mě mohl poznat, že jsem byla ožralá, byla chůva. S tou jedinou jsem v té době byla v kontaktu. Ona mi i chodila kupovat chlast. Byla takový můj jediný spojenec. Měla za sebou hodně těžký osud. Tvrdila, že vidí, jak si věci neumíme vyříkat, jak jsme k sobě cizí, že jsme v podstatě přestali komunikovat, a pak už jsme nebyli schopni komunikovat ani na bazální úrovni. Hádání u nás vypadalo tak, že já jsem křičela, vyčítala, často jsem u toho byla i namol a manžel mlčel, a pak se jen sbalil a odjel třeba do kanceláře. Bylo to jen jednostranný křičení. Jako muselo to být pro něj strašný, to jo, ale… Takhle jsem to cítila prostě byl to takový impuls záchrany…

Myslíš, že ta léčba přišla včas?

Tu léčbu mi teda doporučil tak akorát za pět minut deset. On to nechtěl vidět. Nechtěl vidět, že nejsem dokonalá, protože předtím jsem dokonalá byla a já jsem se mu tam prostě rozbila před očima. Takže jsem od těch dvou a půl let syna začala léčbu a když mu bylo pět, tak jsem skončila poslední, která byla díky bohu už úspěšná.. ZAKLEPE DO STOLU.

Čím si vysvětloval tvůj problém s alkoholem?

On to nevysvětloval ničím. Prostě to podle něj byla celé moje chyba a můj problém. Takhle mi to řekl. ,,To není můj problém.” Takhle to řekl i mým rodičům, respektive teda mojí mámě. Že moje máma, jako rodič, zklamala… 

Kdy Ti oznámil, že se chce rozvést?

Že se chce rozvést mi oznámil, když jsem šla na druhou léčbu. Pro mě to v podstatě znamenalo, že jsem sice tu léčbu absolvovala, ale v podstatě jsem se ho snažila přesvědčit, zda by mi nedal ještě šanci. On mi řekl, že ne, takže já jsem v podstatě do toho spadla hned znovu. Protože jsem z toho byla úplně v prdeli. Pak jsem se na rok zase zlepšila. Našla si práci v neziskovce, protože mi poradila psychiatrička, ať začnu zase brzo normálně fungovat a vracet se do reality. No a pak jsem byla dokonce i na dovolené se synem. A on mi na té dovolené řekl, že má přítelkyni. No a já jsem hned zase sáhla po láhvi a v tom totálním rauši jsem byla od rána do noci, každý den.Ráno jsem vstala, vysála lahev vodky, prostě jsem už jen pila. A nejhorší je, že i teď k němu stále něco cítím. Jako přiznala jsem si to. Ještě před rokem bych Ti řekla, že to mám vyřešené, ale letos jsem zjistila, že stále ještě ne. Že to prostě bude furt ve mně. Pár let z těch patnácti prostě bylo hezkejch. 

Proč sis vybrala zrovna alkohol?

Protože se u nás vždy pilo a pilo se vážně hodně… Nejdříve mi to přišlo normální, že to mám pod kontrolou, ale pak už jsem to prostě pod kontrolou neměla. Pořád jsem to tajila před svým okolím. Snažila jsem se před nimi dělat, že to zvládám. Nejdříve jsem začala pít víno, pak tvrdý.Na začátku byla tak lahev vína denně, pak tři až čtyři. Když jsem pila 2-3 lahve tvrdého denně, uvědomila jsem si, že mám asi fakt problém. Pila jsem sama, doma… Měla jsem to schované v jedné skříni, druhé, třetí, ve sklepě, v květináči a atd… Myslela jsem si, že o nich nikdo neví, ale oni o nich samozřejmě věděli, moc dobře o nich věděli. Pak přišel manžel s tím doporučením do Bohnic.

Co bys doporučila člověku, který si uvědomí, že má problém s alkoholem?

Vyhledat co nejdřív nějakou skupinu anonymních alkoholiků, prostě jakoukoliv organizaci, která se věnuje závislostem. Jsou organizace, které mají skupiny, které pijou a uvažují o tom, že mají problém nebo že by chtěli přestat. Pokud si tedy myslí, že to ještě zvládá, je fakt dobré do té skupiny jít a poslechnout si jejich příběhy a přiznání. No a pak je strašně dobrý jít do léčebny, ať je to šílený a postavený celý na hlavu. Tak mají prostě ve všem pravdu a vědí proč to dělají.

Co bys doporučila okolí toho člověka?

Zeptat se ho, zda si nechce o něčem promluvit. Nesoudit ho. Může se to stát totiž úplně každýmu. Ty léčebny jsou přeplněný, takže stává se to evidentně hodně často. Jen se zeptat, všímat si ho. Nabídnout pomoc. Dokud se ale sám nerozhodne, tak neuvěří, že má nějaký problém. My jsme měli v té léčebně takovou paní a celou dobu jsme řešili, že nelze pít kontrolovaně. Prostě to nejde. Jakmile se jednou napiješ, tak skončíš tam kde jsi byla před léčbou, na těch třech lahvích vodky. I kdyby se člověk napil jenom piva. No a ona furt říkala, že bude kontrolovaně pít no a prostě, dokud se člověk nerozhodne sám o sobě, že bude abstinovat, tak nepřestane. Protože ten problém je mega velkej. Mně ale pomohlo, že mi to podstrčil manžel. Sice jsem se vyléčila až po té třetí léčbě, ale takhle to prostě mělo asi bejt. Ale pomohlo mi, že mi to podstrčil, to rozhodně ano. Na někoho to prostě zabere hned, ale u té prvotní léčby, je tak malilinkatá úspěšnost, že… Ale lepší začít dřív, než pozděj, to rozhodně ano. Klidně mu to říct, že to prostě zkusí a uvidí se. Ale to nasměrování je prostě hrozně důležitý. Ale je dobré se smířit s tím, že to prostě poprvý nemusí vyjít a ani po druhý… U mě to zabralo až potřetí. U prvoléčby jsou to opravdu jen ty dvě procenta… Úspěšnost těch lidí, co opustí léčebnu je maximálně 3-4%, víc ne. 

Jaké druhy léčebny jsi vystřídala?

Dva typy, Bohnice jsou takový velký izolační ústav a je tam hrozně moc lidí, což je prostě blbé a myslím, že i nefunkční. Ten druhý ústav už byla menší klinika, kde nás bylo jen šestnáct a byly jsme rozdělený na dvě skupiny. A to pak může fungovat. Tak to má prostě být. Takhle se na každého dostane. A pak ty psychoterapie mají nějaký smysl a účinek. Ty Bohnice jsou podle mě vcelku průser. 

Jak pokračovaly Vaše neshody s manželem?

V té době, kdy jsem se zmítala mezi léčebnama jsem se už rozváděla. Pracovně jsem se zmítala také, pak jsem už přestala mít i klienty a přenechala jsem je exmanželovi. Buď jsem tedy pila a pila a nebo se léčila a léčila… Odstěhovala jsem se z našeho domu na Vinohrady. Byla jsem tam úplně sama. Chtěla jsem být sama. Myslela jsem si, že se upiju k smrti… Jiná varianta už nebyla. Teda leda to, že bych se z toho dostala. O syna se staral ex manžel nebo moje máma. Když jsme se dohodly, tak jsem ho viděla. Ale když jsem byla v těch léčebnách, tak to stejně nešlo. Jednou mi ho teda ex přivezl. 

Jak ta návštěva probíhala?

Snažila jsem se mu vysvětlit, co se děje a proč jsem tam. Snažila jsem se necítit vinu. Ta druhá klinika mi už opravdu pomohla. Ukázala mi komplexní východisko. Předtím jsem nedokázala být střízlivá, když jsem byla pryč z léčebny. I když jsem měla mít syna, tak jsem ho třeba viděla opilá. Ale to u toho byl ex manžel a když mě viděl, tak mi ho samozřejmě nedal a zase ho odvezl. 

Říká se, že většina žen propadne alkoholismu během rodičovské dovolené, co bys tedy doporučila ženám ty?

Měly by si udělat víc času pro sebe. Víc času pro sebe a partnera, být spolu bez toho dítěte. Jejich partner by si jich zas měl víc všímat. To kolikrát stačí. A není to o tom, že je to jiný člověk a je to jeho problém, je to prostě o tom, že problémy často vznikají z nějakých vzájemných komunikačních nebo situačních nesouladů. Nikdy to není problém, jen toho jednoho člověka, vždy je to problém obou.

Jaké to bylo po třetí léčbě, která Ti už pomohla?

Bylo to jako bych začínala pod nulou a hrabala se na nulu. Na začátek. Já jsem měla obrovský štěstí, že jsem je na té poslední klinice poslechla. Dělala jsem to, co mi radili. Už během léčení jsem si našla místo, kam jsem mohla plynule pokračovat do práce. Našla jsem si doléčovací skupinu, kam bych mohla docházet. Věděla jsem prostě, že mám každých 14 dnů doléčovák, kam jsem mohla docházet. Mezi tím jsem střídala individuální léčbu a skupinovou. Takže jsem vlastně byla tři roky pod dozorem. Pomalu každý den v roce. Ten první rok, protože mám úžasnou psychiatričku, jsme se domluvily, že mi každý měsíc vezme krev, aby prostě věděla, že nepiju. I tohle mi dost pomohlo.

Věděla jsi, že po té třetí léčbě už budeš v pořádku?

Ne, to jsem nevěděla. Asi jsem si spíše nedávala žádné velké naděje. Spíše jsem se snažila dělat všechno proto, abych do toho znova nespadla. Každý den, kdy jsem byla střízlivá, to byla výhra a tak je to do dneška i teď. I když jsem smutná, i když mám blbé období, tak prostě vím, že už to dám, MUSÍM…

Mc

(Žena, s niž jsem vedla rozhovor, si přeje zůstat v anonymitě.)