Život se občas neptá..

,,V dětství ji dal otec takovou facku, že ji vyhodil panty. Od té doby když jedla nebo se smála, tak vrzala. Měla nakažlivý smích, dostala s ním každého do kolen. Pohlédla jsem na ni. Najednou vedle mě seděl někdo jiný..."

ŽIVOT SE OBČAS NEPTÁ..

Seděla jsem v lavici a hleděla do poznámek před zkouškou z ekonomie.

  ,,Umíš to?”
  ,,Moc ne.” přiznala jsem Zdeně.
  ,,Já jsem na to koukala včera po práci a musela jsem si to přečíst třináct krát, abych si alespoň něco zapamatovala. Závidím Ti tvé mládí a paměť.”
  ,,Nepřeháněj, stejně zase dostaneš za jedna, nejhůř dvě.”
  ,,Mně se všechno hůř pamatuje a chápe. V mlékárně po mě zrovna nic komplikovaného nechtějí. Akorát dohlížím na kvalitu. Když vypneš mysl na 15 let svého života a používáš logické myšlení jen sporadicky. Víš, to je pak těžké to v sobě zase probudit. Věř mi. Poznáš to také. Jen počkej.”

Upřímně jsem doufala, že ne.

  ,,Chceš hroznové víno?”
  ,,Ježišinku, ty ho jíš i večer? Nebojíš se, že budeš tlustá?”
  ,,Proč bych byla z hroznového vína tlustá?” zmateně jsem na ni pohlédla.
  ,,Je tam hrozně moc cukru. Večer bys neměla jíst sladké, ale zeleninu.”
  ,,Takže tvůj chleba se šunkou a pomazánkou Ti přijde jako zdravější alternativa?”
  ,,Je tam plátek salátu a kolečko rajčete. Plus ten chleba je celozrnný.”

Nechtěla jsem se přít. 

  ,,Hlavně, když Ti chutná.”
  ,,Já bych si dala víno ráda, jenže chci zhubnout dvacet kilo.” zaúpěla Zdena.
  ,,Aha, to je docela dost.”
  ,,Je to hodně a už je listopad. Přijdou Vánoce a já budu zase v prdeli.” odmlčela se.

Zdena byla moje spolužačka na večerní ekonomické škole. Vždy tvrdila, že nic neumí a téměř pokaždé dostala ze zkoušky jedničku. Nechápala jsem, proč takový člověk zmrzl u kontroly kvality mléčných produktů. Ale já asi nemám co říkat, moje dosavadní životní cesta také není standardní.

  ,,Jestli si u té maturity vytáhnu individuálního podnikatele, tak víš kde jsem?”
  ,,Ne.”
  ,,No já Ti to řeknu, v řiti.”

Nevěřila jsem jí. Byla pečlivá. Byla to puntičkářka, která nešla spát dokud neuměla vše, co bylo třeba. U předmětů, které se mohla nabiflovat nebo spočítat byla 90%. To se hodilo. Vlastně jsme se báječně doplňovaly. Ona mi napovídala u učetnictví, zbožiznalství a matematiky. Já ji radila s anglickým a českým jazykem. Měla jsem ji ráda. Byla to moc fajn a férová ženská. Když jste se s ní na něčem domluvili, mohli jste se na ni spolehnout. Byla s ní i legrace. Ráda se smála. Měla nakažlivý smích. 
V dětství ji dal otec takovou facku, že ji vyhodil panty. Od té doby když jedla nebo se smála, vrzala. U smíchu se dusila, kašlala, škytala, poskakovala, slzela a vyrážela ze sebe smích jako myš na LSD. Byla to naše záchranná brzda, pokud jsme chtěli zkrátit vyučovací hodinu. 
Jakmile spustila svůj smích, nikdo nedokázal odolat. Ani učitel na dějepis ne. Párkrát to zkoušel.

Vážně si stoupnul před propukující nakažlivý smích ve třídě. Jenže nevydržel, ani on, muž kterého jste neviděli ohnout koutky směrem vzhůru. Začal se z ničeho nic smát, což ho samotného tak rozhodilo, že se šel na dvacet minut projít. Zdena dostala každého. Jednou za námi přivedla třídní učitelka inspektora na kontrolu kvality večerního studia. Apelovala na Zdenu, ať se hlavně proboha nesměje.

  ,,Inspekce je vážná věc a Váš záchvat smíchu by mohl pokazit posudek naší školy. Zdeno, prosím Vás na kolenech. Kroťte se.”

Otevřeli se dveře a vstoupil vážný muž. Holá a břitká lebka se zdála, že charakterizuje jeho celé pojmutí světa. Vše musí být přesné a jasné. Neexistuje výmluva. Není možné se nedržet pravidel. Vtip je omyl, ne důvod k veselí. Inspektor si sedl do poslední lavice v řadě vedle nás. Položil si do vodorovné polohy blok pro zápisky a propisku.
Naše třídní učitelka k němu přicupitala a ptala se, zda by měl chuť na kávu. Prý se nemá obtěžovat. Začala hodina. První šla na řadu Anna. Věděli jsme proč. Byla šprt. Věděla vše. Druhý šel na řadu Michal. Tam už to bylo horší, ale vybruslil z toho za dvě. Třetí přišel na řadu Josef. Postavil se před tabuli. Nadechl se, otevřel ústa a... Křída ho zalechtala v nosu. Chvíli se snažil zadržet nenávratné. Nepodařilo se. Pšíknul. Já se lekla. Nadskočila jsem. Tím jsem nadzvedla lavici. Lahev se překlopila, spadla a voda mi vytékala do klína.

  ,,Fuck!”
  ,,No toto Cibulková, kroťte se ve výrazech. Josefe začněte.”
  ,,Chachichachu...”
  ,,Landovskáááá! Jděte se okamžitě projít” volala zoufale třídní učitelka.

Jenže Zdena se při záchvatu smíchu neovládala. Hlasitost se zvyšovala, pak rezonovala celou třídou. My se dusili dlaněmi, aby nebyl slyšet náš smích.

  ,,CHACHACHA..”

Ve třídě vzniklo druhé ohnisko smíchu. Popadal se za břicho spolu se Zdenou. Vydával hýkavé zvuky jako kůň nebo osel. Nezadržitelně jsme se smáli a dívali se z jednoho na druhého. Zdena potkala protivníka. Nikdo z nás se nedokázal ovládat. Dokonce třídní bouchala rukou do stolu a slzela. Trvalo deset minut, než ve třídě nastal úplný klid. Na konci se smál už jen on se Zdenou. Drželi jsme palce spolužačce. Skončilo to nerozhodně. Nastala chvíle ticha. Učitelka si stoupla a odhodlaně bouchla ukazovátkem do tabule. Otevřela pusu. Všichni jsme čekali, co řekne.

  ,,Omlouvám se za vyrušení výuky. Za tento incident beru plnou zodpovědnost.” pronesl ze zadní lavice rázně inspektor.

Třídní učitelka se nám za měsíc svěřila, že naše škola získala nejlepší hodnocení a dokonce nás odměnili finančním darem. Od té doby vzali všichni učitelé i ředitel Zdenin smích na milost. Ředitel ji prý dokonce jednou odchytl na chodbě a děkoval, že jeho školu zachránila. Prý ho omylem ve své kanceláři polil kávou, ale díky veselému zážitku v naší třídě se na ten incident zcela zapomnělo.

,,Příští týden je 12. listopadu." vzdychla.
,,Ano, máme zkoušku z účetnictví.” podotkla jsem.
,,No, je to vlastně dobře. Alespoň se nebudu soustředit na něco jiného.”

Pohlédla jsem na ni. Najednou jsem měla pocit, že vedle mě sedí někdo jiný. Nepoznávala jsem ji. Seděla jsem vedle ní už třináct měsíců a takhle bledou a smutnou jsem ji viděla poprvé. Věděla jsem, že bych se měla odmlčet. Nereagovat. Neptat se.

,,A ono se stalo něco 12. listopadu?”
,,Ano.”

Začala jsem se dusit hroznovou kuličkou. Dávila jsem se. Praštila mě do zad. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Kulička ze mě vylétla a trefila Janu do hlavy. Běžně by vybuchla smíchy.

  ,,Víš, občas si na to díky Tobě vzpomenu.” zahleděla se na mě smutně.
  ,,A to je špatně nebo dobře?”
  ,,To já nevím. Někdy si myslím, že dobře, jindy mám pocit, že mě ta vzpomínka drží pod vodou a já se nemohu nadechnout.”

Pohlédla jsem zpět do poznámek a slyšela ji, jak zhluboka dýchá. Uklidňující technika. Na mě osobně nepůsobila. Tohle byl ten moment. Buď bude pokračovat nebo přestane a už se o tom nikdy nezmíní.

  ,,Měla jsem syna. Byl to krásný mladý kluk. Měl celý život před sebou. Ve škole mu to šlo bez učení. Byl to brepta, ale myslelo mu to. S manželem jsme měli radost. Nechápali jsme, po kom je tak inteligentní. Byl svůj. Vlastní. Převyšoval nás. To jsme věděli. Bylo nám jasné, že půjde na vysokou školu. Šlo mu vše, kromě sportu. Jezdil na všechny matematické, cizojazyčné, poznávací a talentové soutěže. Pravidelně si odvážel nejvyšší cenu.

V deváté třídě se zamiloval do spolužačky. Byla to taková nemastná neslaná holka. Brali jsme ji od začátku mezi sebe. Jezdila s náma na dovolené a výlety. Snažila jsem se ji mít ráda, ale úplně mi to nešlo. Vždy mi přišlo, že ho má ráda jen díky tomu, jak k ní vzhlížel on. Vzal ji v létě na týdenní pobyt na Lipno. Vydělával na to celý rok. Vrátil se nadšený. Svěřil se, že je to dívka jeho života.
Dokončil druhý ročník gymnázia a vybíral si volné předměty v třetím ročníku. Uvažoval mezi Ekonomkou a Právnickou fakultou. Nemohl se rozhodnout. My jsme nerozuměli ani jednomu. Cítili jsme, že je speciální a věděli, že si poradí. On si totiž vždy dokázal poradit sám. Naposledy za námi přišel požádat o pomoc v pěti letech. 
Jeho dívka chtěla studovat filozofii. Jela se podívat na den otevřených dveří a potkala tam jednoho profesora. Pozval ji na skleničku vína a nabídl ji individuální přípravu k přijímačkám. Souhlasila. 
12. října zazvonila na zvonek. Otevřel dveře. Zval ji dál. Zrovna jsme připravovali na stůl ke společné večeři. Měla narozeniny a syn nás požádal, abych ji nachystala její oblíbené pečené kuře s rýží.”

,,Někoho jsem poznala. Je to muž mého života. Promiň.” slyšela jsem od dveří.

,,Otočila se a odešla pryč. Nic víc. Dívali jsme se na něj. Já. Manžel. Jeho sestra. Mlčeli jsme. Všichni. Koukali jsme po sobě. On na nás jen hleděl a řekl.”

  ,,To bude dobré. Uvidíte. Ona ví, že jsem pro ni ten jediný. Řekli jsme si to v létě. Opustí ho. Uvidíte!”

,,Měsíc na to jsem stála zrovna ve frontě v naší samoobsluze, chtěla jsem koupit něco dobrého. Syn od té doby moc nejedl a hrozně sešel. Každý den jsem mu teď vyvařovala jeho nejoblíbenější jídla. Dnes mi poradila má matka. Prý u ní byl před pár dny a snědl u ní kousek sekané s kaší. Přemýšlela jsem, co všechno potřebuji, aby to byla pravá domácí sekaná, jako od mé matky. Najednou jsem však uslyšela sousedku vyprávět.”

,,A to jste slyšeli, že ta mladá Formánková si bere toho 48 letého profesora filozofie? Prý s nim snad dokonce čeká dítě.”

,,V tu ránu jsem zapomněla, co jsem potřebovala. Otočila jsem se a odešla. Přišla jsem domů. Sdělila vše manželovi a měli jsme válečnou poradu.”

  ,,Musíme mu to říct. Tohle se nesmí dozvědět od nikoho jiného.”
  ,,Jak mu to řekneme?”
  ,,Nevím, ale od Tebe to určitě vezme lépe než ode mě. Jsi jeho matka.”
  ,,Nech si to. Tohle je jedno od koho se to dozví.”
  ,,Tak mu to řekneme společně?”
  ,,Nevím. Dorazí za hodinu. Tak si to do té doby rozmyslíme.”

,,O tři hodiny později.”

  ,,Kde je?”
  ,,Nevím.”
Zvonek!
  ,,Asi si zapomněl klíče.”
  ,,To není on. Před domem stojí auto.”
  ,,Cože? Jaké?”
  ,,Policejní. Já tam nejdu.”
  ,,Haló, vidíme, že jste doma. Otevřete nám.”

Dívám se na ní a poslouchám. Chlupy mi stojí.

  ,,Klepala se mi ruka. Manžel mi musel položit ruku na mou, abych dokázala otevřít dveře. Bylo mu pouhých 19 let. Chápeš? Já teda ne. Kvůli pitomé holce. Dokonce života si to budu vyčítat a nepochopím. Jak to mohl ten blbec udělat? Jak mohl zapomenout na nás? Jak mohl skočit pod ten vlak kvůli ní! Vím, že byla blbá a zamilovaná. Ale já ji nedovedu odpustit. Vzala nám ho.”

Na to nebylo co říci. Objala jsem ji. Neplakala. Nebylo už z čeho.

Mc

Autor: Martina Cibulková | pondělí 2.12.2019 8:08 | karma článku: 16,01 | přečteno: 457x
  • Další články autora

Martina Cibulková

Na nuda pláži s babičkou

Vlnky tančily po jejím nahém těle. Cítila se jako Eva, která spokojeně kouše jablko poznání. Zaujatě pozoruje a vnímá život takový, jaký je. ‚,Babi?” Ano?” ‚‚Jsi šťastná?" Babička vykřikla a vyskočila nad vodu jako velryba. Uaaaaa

11.8.2022 v 10:10 | Karma: 26,44 | Přečteno: 1005x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Jahodová zmrzlina

Blížil se ke mně. Jeho velké tmavé oči. Ostré zuby. Dlouhé ruce a prsty jako drápy. Takhle vznikla pohádka o Červené Karkulce? Jaká ironie, pomyslela jsem si, když se mnou smýkal na koberec. Také mám na sobě dnes červené šatičky.

1.6.2022 v 8:08 | Karma: 16,59 | Přečteno: 384x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Tajemství se ukrývá ve sklepě

,,Já to věděla!“ Pronesla jsem potichu k sobě. ,,Nikdy, nikdy a NIKDY se neptej rodiny o pomoc!!! VŽDYŤ jsi to přeci věděla, už ses několikrát spálila, tak proč teď? Dnes? Když máš tak blbej den... ,,Už nikdy nebude nic jako dřív!”

25.5.2022 v 9:30 | Karma: 13,99 | Přečteno: 514x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Darujme plyšáka uvědoměle, aneb pomáháme Ukrajině

V úterý 1.3. jsem viděla na ČT ve frontě čekat na registraci rodiny s dětmi z Ukrajiny v dlouhých frontách. Napadlo mě koupit křídy a pomoci jim na chvíli ZAPOMENOUT na válku. Nechat si děti hrát. Jak můžeme darem vyjádřit víc? ...

9.3.2022 v 8:08 | Karma: 19,71 | Přečteno: 374x | Diskuse| Společnost

Martina Cibulková

Volba prezidenta, aneb pomohl by nám Cimrman?

“Ač jsou někteří kandidáti kvalitní, nemám pocit, že dokážou to, co Vy a Cimrman. Nynější populistická doba potřebuje trochu nadsázky a humoru, který zahladí rozdíly a dokáže spojit lidi. Národ. “

28.1.2022 v 12:57 | Karma: 9,66 | Přečteno: 223x | Diskuse| Společnost

Martina Cibulková

Proč jsem očkovaná a půjdu na třetí vakcínu

Chtěla jsem zabránit horšímu průběhu Covidu...Chtěla jsem, aby náš stát a společnost se vrátila do starých kolejí...Nechtěla jsem ohrozit ty, kterým COVID může v jejich zdraví uškodit, ohrozit a nebo připravit o živo....

2.12.2021 v 12:12 | Karma: 29,09 | Přečteno: 986x | Diskuse| Společnost

Martina Cibulková

Ve vlastní rodině outsider?

Zvedl hlavu a podíval se na svůj odraz do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima, šedivá pokožka. Byl zoufalý Udělal jsem chybu? Rozhodl jsem se špatně? Její matka se mi zdála normální! Co když ale bude stejná jako všechny ostatní? Co teď?

2.8.2021 v 8:08 | Karma: 18,89 | Přečteno: 460x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Alena, neviditelná adoptivní kavárenská matka.

...Toho rána se probudila a věděla, že se musí okamžitě rozhodnout. Zítra odjíždí a už nikdy se nevrátí. Žila tu osmnáct let a stále neovládala jejich jazyk. Neplánovala se sem přestěhovat, ale zamilovala se do jednoho Čecha...

26.7.2021 v 8:08 | Karma: 19,52 | Přečteno: 634x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

TA VĚC

Seděla v kuchyni u stolu a upíjela víno. Teď už ho mohla. Asi tak poslední hodinu a půl. Nečekala to. Tedy tak trochu čekala, ale doufala, že to nepřijde. Přišlo. Oplakala to, ale nic jiného už s tím dělat nešlo.

9.7.2021 v 11:11 | Karma: 15,35 | Přečteno: 517x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Alkohol v peřinkách II. - Rozhovory pod slupkou

..No, můj táta se vlastně choval k mamince a nám jako můj manžel...Ráno jsem vstala, vysála lahev vodky, prostě jsem už jen pila...Na začátku byla lahev vína denně, pak tři...,,To není můj problém.” Takhle to řekl mým rodičům...

22.5.2021 v 10:10 | Karma: 15,48 | Přečteno: 472x | Diskuse| Společnost

Martina Cibulková

Alkohol v peřinkách

...Nikdy jsem si nevěřila, ač mě ostatní chválili. S alkoholem jsem začala na mateřské. Když jsem pila tři lahve tvrdého denně, uvědomila jsem si, že mám problém. Manžel dělal, že nic nevidí. Myslela jsem, že se upiju k smrti...

21.5.2021 v 7:07 | Karma: 18,34 | Přečteno: 694x | Diskuse| Společnost

Martina Cibulková

Okno

....Škoda že včera přišel z hospody dřív. Kdyby tam to pivo dopil, neví teď VŮBEC nic. Takhle prostě, ten obraz už z hlavy nedostane. Je tam furt. V celé své kráse. Ona a ...

19.5.2021 v 9:09 | Karma: 13,82 | Přečteno: 390x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Na vyhlídce

,,Takže ty potřebuješ ostatní chlapy, aby Ti došlo, že mě máš ráda?” ,,Ne, já to samozřejmě vím, jen oni mi na to pomohli si vzpomenout,chápej...” ,,A když bych to zapomněl já, tak si to mám také připomenout s těma holkama?”...

12.5.2021 v 9:09 | Karma: 14,99 | Přečteno: 324x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Křeslo

...Byl vytočenej. Omyl. Byl naštvanej. Což zaznamenalo že i jeho nádobí, které tak zuřivě myl pod jeho rukama úpělo... ,,Jsi v pořádku?“ Volala na něj ze svého trůnu. ,,No jasně, proč bych nebyl.“ ,,No, że tam mlátíš tim nádobím.“

19.1.2021 v 14:14 | Karma: 11,16 | Přečteno: 273x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Skok v tůň

Letěla jsem vzduchem. Palce proplé, aby voda nevystříkla a já se jen hladce zanořila pod hladinu a klesala ke dnu. Letěla jsem vzduchem a usmívala se. Konec se blížil a já už nemusela bojovat. Klid a mír přicházel. Letěla jsem ...

5.1.2021 v 9:10 | Karma: 9,83 | Přečteno: 229x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Loučení

Seděla na střeše. Dívala se před sebe. Myslela na ni... Potáhla. Jak se jí asi daří... Vyfoukla. Jak se asi má... / Seděla na gauči. Dívala se do plamenů na obrazovce. Myslela na ni... Upila. Jak se jim asi daří... Polkla. Zda jsou v bezpečí

3.11.2020 v 3:03 | Karma: 17,00 | Přečteno: 517x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Kufr

,,Sakra!” Kopala jsem do kamínků na cestě. ,,Do háje!” Házela jsem je do pole. ,,Do pr....!” Křičela jsem. ,,K.....!” Pochodovala jsem sem a tam.

21.5.2020 v 6:06 | Karma: 12,03 | Přečteno: 218x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Svatba to změní…

„STÁT!“ „Co ti proboha je?“ řekli jako jednovaječná dvojčata. „Co tak vyvádíš?“ ptal se otec. „Chci ven!!!“ „Počkej, ale...“ chtěl ji zastavit...

14.5.2020 v 5:05 | Karma: 17,16 | Přečteno: 642x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Je svatba důležitá?

,,Jsi divná a s Tebou my si hrát nebudeme.” vyháněly mě holky. ,,Tebe nezajímá svatba a koho si vezmeš až budeš velká?”,,Nevím a mělo by?”...

8.4.2020 v 14:14 | Karma: 14,03 | Přečteno: 552x | Diskuse| Poezie a próza

Martina Cibulková

Co člověk vyzařuje, to sám přitahuje.

„Mohu Vám nějak pomoci?“ „Ne, pardon. Jen jsem Vás pozorovala. Líbíte se mi.“ „Cože?“ zakuckal se a tvářil se, že se asi přeslechl. „Řekla jsem, že se mi líbíte.“ zopakovala jsem „Já Vás slyšel už prvně, ale ...” (bezstarostná povídka)

22.3.2020 v 17:17 | Karma: 15,83 | Přečteno: 364x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 38
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 553x
Ráda se bavím s lidmi a jsem tak obklopena velkým množstvím poutavých a neuvěřitelných lidských osudů, jež zaznamenávám do povídek. Jak se říká, nikdo nepíše příběhy lépe, než sám život.

Seznam rubrik